Slunce pražilo, blázni se učili. Seděla jsem v křesle a psala dopis. S hrubkama, kaňkama a tak… Byl pro brášku. Prostě pohoda.

Najednou se ochladilo a jakési neuvěřitelně lahodné světlo mi přivřelo oči. Stál přede mnou-třpytivé vlasy, laskavý úsměv, pruhy bílého saténu ovinuté kolem ramen a boků…

Byl vysoký a krásný, s párem stříbřitých křídel. Anděl…

“Zdravím tě, má pozemská duše. Přišel jsem ti něco důležitého říct.” Promluvil tak sladce, až mi z ruky vypadla propiska a vystřelilo z ní pérko.

“Vím, že každý člověk by měl mít svého anděla strážného, ale … víš… v dněšní době nás stále ubývá. Jen málokterý odolá tisícerému zemskému pokušení a nepropadne se do bran pekelných. A tak jsem ti přišel říct…

Končím u tebe! Je mi líto, ale jsou tu jiní, kteří mne potřebují.” Zas se tak zvláštně usmál a zmizel dřív, než jsem stačila cokoliv namítat.

A pak všechno zhaslo.

I moje srdce.

Přišla si pro mne a já si nestihla sbalit ani jeden kufr.

…Aspoň tu kosu si mohla nabrousit!!!