Kadet 1.8i
Honza Kochman (*1984)
Dívala se na mě přes výlohu. Pozorovala mě, hrála si se svojí touhou a měla radost, že trpím. Nevadilo jí, že musím makat, vydělávat peníze, nevadilo jí, že na ní nemám čas.
Byl hodně hnusnej a hodně deštivej den. Ulice byly plný vody, co už se nevešla ani do kanálů. Občas nám nad střechama historickejch činžáků přelítlo pár blesků. Já stál v teple za barem, míchal si bloody mary a konverzoval s nějakou ošklivou holk
ou. Ale Ona, ta moje pravá, Ona stála venku za výlohou a dívala se.Bylo mi blbě. Venku řádila noc. Už jsem skoro odehnal poslední štamgasty, kterejm se jako obvykle nechtělo ven, už jsem myslel, že zas bude všechno v pohodě, až přijdu domů a pustim si video, udělám čínskou polívku k večeři a půjdu spát, jenže tam venku stála ona a vůbec to nevypadalo, že mě hodlá pustit domů.
Neměl jsem na ní náladu.Kolikrát jsem už seděl ve vaně plný horký vody a myslel na ní. Vždycky jsem ale nakonec došel k závěru, že by to nebyl dobrej nápad.Je na mě moc stará a já jsem pro ní ještě moc mladej.
Nezbylo mi nic jinýho, protože bar se musel zavřít. Převlíknul jsem se z bílý košile do černýho trika, z černejch kalhot do modrejch džín, zamknul kwelb a vyšel ven.
Otočila se od výlohy a já ani nestačil zavřít oči před hodně hodně rozjetým kadetem, co mě hodil o pár metrů dál. Ona pak přistoupila k mýmu tělu a řekla: “Tak jsme konečně spolu!” Má Smrt se usmála a přestalo pršet.