Bylo ráno, den první…

Johny Deer (*1987)

První ranní cigareta zaškrábala v krku. Bylo 17. listopadu 1989, to že se dnes budou psát dějiny, Robert netušil. Dokonce by ho ani nenapadlo, že je bude tvořit i on. Byl koneckonců pouhý student FFUK a i když ho režim štval, chtěl hlavně dostudovat. Byl prostě srab, bál se veřejně prezentovat svůj názor.

Studené kapky vody dopadají na rozpálené tělo dvacetileté Ziny. Je ráno 17. listopadu 1989, z postele se hrabe, pomalu a neochotně, Igor. Otevře okno a na ulici vyhodí štos letáků, kterých se okamžitě chopí vítr a rozfoukává je do všech stran. Jeden z nich se přilepí na okno zaparkovaného auta se žlutým pruhem a nápisem VB. Zina vyleze ze sprchy a kryta Igorem a mušelínovou záclonou pobaveně pozoruje, jak příslušníci letáky chytají a marně se je snaží vyrvat živlu. Polibek, možná poslední.

Nadporučík Moravec si oblékne nažehlenou zelenou uniformu. Políbí na rozloučení manželku a dceru. Nasedne do služebního vozu. Ten průvod bude dnes velký a mládež je velmi protikomunisticky zaměřená, pohotovost bude nutná. Do denního výkazu si zapisuje datum 17. listopadu 1989. Dnešní den bude dlouhý…

Národní třída, 17. listopad 1989 večer. Z megafonu zní chraplavý hlas: “Občané, rozejděte se…” Další slova ochránce veřejného pořádku zanikají v nesouhlasném výkřiku stovek hrdel. “…Jinak bude Veřejná Bezpečnost nucena proti Vám použít…” Z davu se opět ozývá nesouhlasné mručení a výkřiky jako: “Hanba, policejní stát!”

Nadporučík Moravec si otře zpocené dlaně. V bílé přilbě je dost horko. Zina se tiskne k Igorovi. Robert si o svíčku zapaluje cigaretu. Z čela průvodu vychází dívka a strká květiny za ochranný štít mladého důstojníka. “Máme holé ruce! Máme holé ruce!” ozývá se z davu a demonstranti jako na povel zvedají paže, aby ukázali, že nejsou ozbrojeni. “Občané, naposledy vás vyzívám, rozejděte se!” Průvod si však jako jeden muž sedá na prochladlý asfalt Národní třídy.

“Veřejná Bezpečnost bude nucena využít všech zákonných prostředků…” “Ať mi Veřejná Bezpečnost veřejně políbí prdel,” šeptá Igor Zině. “Kde domov můj? Kde domov můj? Vody hučí po lučinách, bory šumí po skalinách! V sadu skví se jara květ, zemský ráj to na pohled…” vrací se odpověď nehybným strážcům pořádku.

Dvě řady esenbáků začínají postupovat a stlačovat průvod. Někteří lidé se zvedají a snaží se odejít. “Neodcházejte! Neodcházejte!” skandují zbylí studenti.

Pak zazněl povel. Veřejná Bezpečnost začíná dokazovat, že svoje výhružky myslela vážně. “Máme holé ruce! Máme holé ruce! Máme holé ruce!” Pokouší se dav naposledy obměkčit nevyzpytatelné strážce veřejného pořádku. Marně. První pendreky dopadly na nejcitlivější místa těl demonstrantů.

Igor pevně stisknul Zinu, postava v maskáčích je prudkým pohybem odtrhla. “Zino! Kurva pusť mě, kreténe! Zino!” na Igorovu holeň dopadl obušek. Bolestí se mu zatmělo před očima. “Zino!” zařval, než si ustlal na chladném asfaltu Národní třídy. Není čas na osobní statečnost, to si Igor plně uvědomoval, ale přesto se zhluboka nadechl a z plných plic zařval: “Havel na hrad! Masaryk na stovku!”

Robert stál u domu z jehož oken vyhlíželi lidé. “Tak do prdele nečumte! Zavolejte záchranku! Ste snad slepí nebo blbí? Tady de vo životy!” pak do něj někdo v panice strčil a on dopadl na zem vedle třísek a cárů látky, zřejmě z transparentů. Kdosi mu šlápl těžkou botou na ruku. Zvedl hlavu. Příslušník, jež nad ním stál se zašklebil, zatočil nohou, Robert zařval bolestí. Uslyšel zřetelný praskot lámaných kostí. Pak udeřil do slabin obušek. Policista si zapálil cigaretu a odhodil hořící zápalku na bezmocně ležícího Roberta. Naštěstí zhasla, než stačila dopadnout.

Nadporučík Moravec se opět rozmáchl bílým obuškem. Výtržník, jehož chtěl zatknout se vzpouzel, podle předpisů bylo nutné použít mírného násilí.

Igor se snažil té ráně uhnout, ale snad si to ještě zhoršil. Měl strach, ne snad o sebe, ale o Zinu. Proč ji sem jenom tahal?!

“Igore! Igore! Kde seš?” křičela Zina. Kolem ní lidé, které neznala. Dav, který ji od něho odtrhl se najednou začal rozestupovat. Za ruku ji chytla jedna z postav v maskáčích a vytáhla ji pryč. Teprve, když si v průjezdu toho člověka lépe prohlédla, zjistila, že ho odněkud zná. Byl to její bývalý spolužák ze základky Ondra.

Robertovy nekonečné chvilky se snad konečně blížily ke konci. Příslušník ustal s mlácením a místo toho ho zvedl. “Váš občanský průkaz, občane, budete předveden na stanici…”

Nadporučík Moravec legitimoval zadrženého a připravoval ho na eskort na služebnu v Bartolomějské. Igor se na něj podíval. Krev z roztrženého obočí mu zaplavovala tvář. Rty měl rozkousané a po obličeji mnoho modřin. “Seš spokojená ty zelená kurvo?”

zpět